Zlatíčko Ory
Ahoj, tak tady máte ten můj příběh. Koně hrozně miluju a myslím si, že to jsou snad nejhezčí zvířata na světě! Než jsem začala jezdit tak pravidelně na koni, jezdila jsem spíš na takový krokovky do přírody. Noo, né že by se mi to nelíbilo (do té doby jsem taky nic jinýho nepoznala), ale nějak to nebylo ono. Potom jela jedna moje kamarádka na tábor s koňmi. Přijela odtamtud a byla z toho hrozně nadšená! A tak jsem si říkala, že bych to taky mohla zkusit. Bohužel jsem mezitím musela počkat celej rok!!!Když už jsem se konečně dočkala, byla jsem na to hrozně natěšená. Konečně jsem tam přijela!! Ubytovala jsem se a hned nás rozdělili do skupin a každé skupině přidělili jednoho koně. Naše skupina dostala koně jménem Ory. Nic jsem o něm nevěděla, ale vedoucí říkaly, že to je hodně rychlej koník. Během tábora jsem zjistila, že to je naprosto úžasný kůň!!Předposlední den tábora jsme jeli na vyjížď ku do volné přírody. Myslela jsem si, že to nebude moc záživné, že půjdeme jenom v kroku, ale to jsem se hodně spletla... Jeli jsme v takovém dost hodně rychlém cvalu, řekla bych spíš v trisku=)Celej tábor jsem samozřejmě absolvovala na Orym!!Když už tábor končil, vůbec se mi s tama nechtělo!! Přijela sem domů a naši mi řekli, že bychom tam mohli jezdit i normálně v týdnu! Byla sem hrozně ráda a od té doby jsem tam nejčastěji jezdila na Orym=)Ory má neuvěřitelně krásný pohled a dokonce spolu máme i stejné znamení:jsme ryby. Mám od něho taky památku na těle! Jednou jsme totiž cválali v takovém zarostlém lese a mě šlehla jedna větev do obličeje. Dodnes mám na tváři jizvu. Mám ho hrozně ráda a mám tam samozřejmě ráda i další koníky, ale Ory tak to je koník, který je něčím výjmečný=) !!!!!!!!!!!

Jak snadno můžete přijít o svého koně
KOŇAŘI PROSÍM ČTĚTE
Chtěla bych se podělit o příběh, který se nám stal a který se může stát komukoliv z Vás.Měli jsme krásného 4letého shagya araba, připravovali jsme ho do sportu, letos se už účastnil neoficiálních parkurových závodů.Chtěli jsme ho vykastrovat, aby se lépe soustředil na práci. Byl ježděn juniorkou, tak by to bylo jistě vhodnější. Na doporučení jsme si pozvali lékaře z VFU v Brně.Přestože kastrace není nijak zvlášť náročná operace chtěli jsme toho nejlepšího. A jak to dopadlo??? Po kastraci nastaly komplikace vyhřezlo mu střevo , místo toho, aby lékař ihned kontaktoval kliniku a odvezli jsme koně na veterinu, prováděl operaci v terénu, poněvadž naši kastraci dělal na černo, aniž by o tom klinika a my věděli, koně nechtěl odvézt na kliniku. Domníváme se, že chtěl tento čin ututlat.Nelze to podrobně rozepsat bylo by to na dlouho.My jsme v noci koně naložili a bez jeho souhlasu ho odvezli do Brna. Kdybychom to neudělali, uhynul by. Chudák podstoupil sérii těžkých operací. Přesto asi po měsíční hospitalizaci musel být utracen.Jeho pitevní protokol hovoří za vše.A co nám zbylo??? My jsme předali lékaři 100% zdravého koně a nakonec jsme o něho přišli. Zbyl nám stotisícový dluh na veterině. I když na klinice dělali vše pro to , aby nám koně zachránili/ bylo to téměř nemožné/.Za svého lékaře se nepostavili, vzhledem k tomu, že kastraci prováděl bez jejich vědomí.On sám je arogantní a pochybení nepřiznává. Finanční hodnotu koně lze vyčíslit, vyčíslit však nelze osobní ztrátu, kterou pociťujeme a rozhořčení nad přístupem lékaře z tak prestižní kliniky jako je Klinika chorob koní při Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně, která má evropskou prestiž. Poškozuje její pověst a pověst lékařů, kteří by pro tuto kliniku dýchaly, vykonávají precizně svou práci i nad rámec svých pracovních povinností.Také bychom chtěli nesmírně poděkovat MVDr.Mezerové Ph.D a jejímu kolektivu za skvělou práci a snahu zachránit život našemu koni což se bohužel, přes všechnu jejich snahu nepovedlo. Protože momentálně nedisponujeme tak vysokou finanční částkou, chtěli jsme touto formou poprosit všechny koňaře a milovníky koní o pomoc.
KOŇAŘI PROSÍM ČTĚTE
Chtěla bych se podělit o příběh, který se nám stal a který se může stát komukoliv z Vás.Měli jsme krásného 4letého shagya araba, připravovali jsme ho do sportu, letos se už účastnil neoficiálních parkurových závodů.Chtěli jsme ho vykastrovat, aby se lépe soustředil na práci. Byl ježděn juniorkou, tak by to bylo jistě vhodnější. Na doporučení jsme si pozvali lékaře z VFU v Brně.Přestože kastrace není nijak zvlášť náročná operace chtěli jsme toho nejlepšího. A jak to dopadlo??? Po kastraci nastaly komplikace vyhřezlo mu střevo , místo toho, aby lékař ihned kontaktoval kliniku a odvezli jsme koně na veterinu, prováděl operaci v terénu, poněvadž naši kastraci dělal na černo, aniž by o tom klinika a my věděli, koně nechtěl odvézt na kliniku. Domníváme se, že chtěl tento čin ututlat.Nelze to podrobně rozepsat bylo by to na dlouho.My jsme v noci koně naložili a bez jeho souhlasu ho odvezli do Brna. Kdybychom to neudělali, uhynul by. Chudák podstoupil sérii těžkých operací. Přesto asi po měsíční hospitalizaci musel být utracen.Jeho pitevní protokol hovoří za vše.A co nám zbylo??? My jsme předali lékaři 100% zdravého koně a nakonec jsme o něho přišli. Zbyl nám stotisícový dluh na veterině. I když na klinice dělali vše pro to , aby nám koně zachránili/ bylo to téměř nemožné/.Za svého lékaře se nepostavili, vzhledem k tomu, že kastraci prováděl bez jejich vědomí.On sám je arogantní a pochybení nepřiznává. Finanční hodnotu koně lze vyčíslit, vyčíslit však nelze osobní ztrátu, kterou pociťujeme a rozhořčení nad přístupem lékaře z tak prestižní kliniky jako je Klinika chorob koní při Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně, která má evropskou prestiž. Poškozuje její pověst a pověst lékařů, kteří by pro tuto kliniku dýchaly, vykonávají precizně svou práci i nad rámec svých pracovních povinností.Také bychom chtěli nesmírně poděkovat MVDr.Mezerové Ph.D a jejímu kolektivu za skvělou práci a snahu zachránit život našemu koni což se bohužel, přes všechnu jejich snahu nepovedlo. Protože momentálně nedisponujeme tak vysokou finanční částkou, chtěli jsme touto formou poprosit všechny koňaře a milovníky koní o pomoc.
Můj život s koňmi
Už od mala se mě líbili koně měla jsem doma spoustu hraček,pohledů,obrázků,fotek,plyšáků atd...Ale nikdy jsem neměla příležitost jezdit.Až jednoho dne k nám do vesnice se přistěhovali lidé,kteří měli dva koně,jednoho oslíka a poníka Začala jsem k nim chodit do jezdeckého oddílu.Dostala jsem možnost jezdit na koni!!Nejdřív jsem jezdila na lonži asi půl roku potom jsem se učila klusat a jezdit přes kavaletky,nejkrásnější vždy byli vyjíždky do přírody.Asi za třičtvrtě roku jsem začínala nacválávat a z klusu skákat menší překážky.Ted chodím stále do stejného oddílu ale ořibyla do něj nová klisnička,oslička a poníkovi se narodila mula. Do oddílu už budu chodit třetím rokem moc mě to tam baví umím už skákat ze cvalu křížky menší plůtky a je to veliká zábava.A proto radím všem kteří se ještě neodholali jezdit na koni a přemýšlí o tom at neváhají a určitě začnou.Dnes si nedokážu představit svůj život bez koní.ŽIJI PRO NĚ.
Benny!
Ahoj tady je ten můjpříběh Znáte to.Milujete nějakého koně.Jeto báječný pocit být s ním.Já ho taky vždy měla!S Bennym.Byl to
zlatíčko,narodil se na pastvině.Bál se lidí jako ostatní hříbata.Já si ho, ale ochočila, toho ryzáčka s hvězdou byl zvědavec a strašpytel v jednom.pomalu sem ho učila na ohlávku,byly mu 1-2 měsíce měla sem s ním plány, jak ho zajezdím atd...
Byla už zima koně v boxech.I Benny S několika dalšími koňmi a hřebcem.Byla sem nemocna tak sem ke koním nemohla.jednoho dne sem se dozvěděla, že Benny má zlomenou nohu!!!:(A musí jít....Já probrečela snad den i noc pořád sem na něj myslela!!
To je vše.Díky.Sbohem.
zlatíčko,narodil se na pastvině.Bál se lidí jako ostatní hříbata.Já si ho, ale ochočila, toho ryzáčka s hvězdou byl zvědavec a strašpytel v jednom.pomalu sem ho učila na ohlávku,byly mu 1-2 měsíce měla sem s ním plány, jak ho zajezdím atd...
Byla už zima koně v boxech.I Benny S několika dalšími koňmi a hřebcem.Byla sem nemocna tak sem ke koním nemohla.jednoho dne sem se dozvěděla, že Benny má zlomenou nohu!!!:(A musí jít....Já probrečela snad den i noc pořád sem na něj myslela!!
To je vše.Díky.Sbohem.
BÁSEŇ
Když se narodil,tak do chvilky už na svých dlouhých nohách stál,
do hodinky už matku předbíhal,
po pár dnech už bylo na něm znát,
že pocit vítězství,kupředu ho bude hnát.
Jak rostl,sílil,vítězil,
žlab plný měl a přátelství,
tu péči ze všech nejlepší
a měl se jako král.
Po roce však tep a špatný stav,
dala nemoc o sobě znát,
po pokusech zachránit ta jeho vítězství,
špatný stav ukončil jeho přátelství.
Pak z rukou handlířů,
dobu putoval,
až z hodného koně,
velmi zlý se stal.
Za pár korun zachráněn byl,
z rukou překupníků,
a s mladou holčinou,
zas znova životem,učil se jít.
Kopyta koní,zvířený prach,
lidský hlas a lásku,
chvilku mu dalo,
než naučil se zas znát.
Dnes už je z dívky žena,
z koně zas šampión,
nemoc i zloba už pasé jsou,
vždyť chtěl jen lásku a té dostal víc než dost.
Na náhrobku mu jednou bude stát,
že zvítězil nad zlobou tisíckrát
a v srdcích zůstane jeho dech,
stat jako mraz v zadech
růže,lilie-to vše kolem voní.

Každý rok jezdím na tábor do Heroutic.Třetí rok,když jsem procházela
stájemi,uviděla jsem krásného ryzáka,když se otočil,hned jsem si ho
zamilovala.Tento pětiletý ryzák se jmenoval Gejzír.Každý den jsem ho
navštěvovala a nosila mu dobroty.Později jsem zjistila,že Gejzír nemůže
jezdit,protože má nemocné chrupavky na nohou.Poslední den tábora se mi nechtělo
odjet a hned první den se mi po něm doma stýskalo.
Další rok jsem znovu jela do Heroutic a doufala,že tam Gejzírek bude,ale už když
jsem odjela z domova měla jsem divné tušení,že už tam není.Když jsem dorazila, ihned jsem běžela ke Gejzírovu boxu,on tam však nebyl.Prohlédla jsem všechny
boxy,ale Gejzíra jsem nenašla.Později jsem se dozvěděla to,co jsem
nechtěla.Začalo to takhle:V Herouticích byly velké závody a Gejzír byl v malém
boxe spolu s jiným koněm,kterého otravovali mouchy a stále se na Gejzu
tlačil,ale gejzír nebyl uvázaný ,a proto se zamotal do svého řetězu.A zlomil si
nohu.Po dohodě majiteli s lékařem,se rozhodli Gejzíčka utratit.Když už se skoro
uzdravil,zlomil si nohu a dokonce života by se kvůli ní trápil.
Byla jsem z toho velice smutná,ale na Gejzírka nikdy nezapomenu.V Herouticích
jsem si oblíbila jiného koně,bělouše CHARLIEHO,jenže ten byl za pár měsíců prodán do německa,teď mám nejradši poníka jménem Grošík a ten mi bude časem snad i patřit!
Adeluša =)
do hodinky už matku předbíhal,
po pár dnech už bylo na něm znát,
že pocit vítězství,kupředu ho bude hnát.
Jak rostl,sílil,vítězil,
žlab plný měl a přátelství,
tu péči ze všech nejlepší
a měl se jako král.
Po roce však tep a špatný stav,
dala nemoc o sobě znát,
po pokusech zachránit ta jeho vítězství,
špatný stav ukončil jeho přátelství.
Pak z rukou handlířů,
dobu putoval,
až z hodného koně,
velmi zlý se stal.
Za pár korun zachráněn byl,
z rukou překupníků,
a s mladou holčinou,
zas znova životem,učil se jít.
Kopyta koní,zvířený prach,
lidský hlas a lásku,
chvilku mu dalo,
než naučil se zas znát.
Dnes už je z dívky žena,
z koně zas šampión,
nemoc i zloba už pasé jsou,
vždyť chtěl jen lásku a té dostal víc než dost.
Na náhrobku mu jednou bude stát,
že zvítězil nad zlobou tisíckrát
a v srdcích zůstane jeho dech,
stat jako mraz v zadech
Hvězda
Ahoj koňáci chci Vám napsat příběh:
Je to už 16let co jsem měla kobylku jménem Hvězda.Chodila jsem do jezdec.kroužku a když ji přivezli sedli jse si do noty a byli jsme jen spolu.Když jsem přicházela do stájí vždy mě vítala ržáním a čumákem džuchala do kapsy po mrkvi.Milovala jsem jí a když mi vedoucí sdělil ,že je v březí radostí jsem brečela.10.5.1990 se jí narodil hřebeček ,ale mrtvý.Hvězdička mi umřela dvě hodiny po porodu ,dodnes na ni vzpomínám a stále mi chybí a žádný jiný mi ji nedokázal nahradit vždy 10.5. ji zapálím svíčku a i brečím .Děti si už na ten ritual zvykli a nechávají mi ve vzpomínkách ví ,že tu jsem pro ně a že Hvězdulka je moje minulost ,kterou nelze vytěsnit a já ani nechci.tak ahoj a milujte koně ,ale nezapomínejte že jste ČLOVÍČCI
Je to už 16let co jsem měla kobylku jménem Hvězda.Chodila jsem do jezdec.kroužku a když ji přivezli sedli jse si do noty a byli jsme jen spolu.Když jsem přicházela do stájí vždy mě vítala ržáním a čumákem džuchala do kapsy po mrkvi.Milovala jsem jí a když mi vedoucí sdělil ,že je v březí radostí jsem brečela.10.5.1990 se jí narodil hřebeček ,ale mrtvý.Hvězdička mi umřela dvě hodiny po porodu ,dodnes na ni vzpomínám a stále mi chybí a žádný jiný mi ji nedokázal nahradit vždy 10.5. ji zapálím svíčku a i brečím .Děti si už na ten ritual zvykli a nechávají mi ve vzpomínkách ví ,že tu jsem pro ně a že Hvězdulka je moje minulost ,kterou nelze vytěsnit a já ani nechci.tak ahoj a milujte koně ,ale nezapomínejte že jste ČLOVÍČCI
Rejčka
Občas jezdím na jezdeckou farmu Heroutice,je tam hodná kobylka Rejčka. Asi před rokem jí a její kamarádku Roxanuvezl pan Perníček na závody,ale když předjížděl,najednou neměl přívěs s oběma kobylkama.Přívěs včetně Roxany spadl na Rejčku...
Přivezli obě zpět na farmu a řešilo se, jestli Rejčku utratit.Bylo jisté,že už nebude moci nikdy závodit.Rejčku si v Herouticích nechali.Od té doby se na ní nesmí jezdit,ale v březnu se jí povedlo přivést na svět hříbátko se jménem Naděje.
Zajeďte určitě do Heroutic (jsou na mapě)-Rejčka i Naděje jsou zdravé a moc jim to sluší... ;0))
Přivezli obě zpět na farmu a řešilo se, jestli Rejčku utratit.Bylo jisté,že už nebude moci nikdy závodit.Rejčku si v Herouticích nechali.Od té doby se na ní nesmí jezdit,ale v březnu se jí povedlo přivést na svět hříbátko se jménem Naděje.
Zajeďte určitě do Heroutic (jsou na mapě)-Rejčka i Naděje jsou zdravé a moc jim to sluší... ;0))
autora nevím jelikož se nepodepsal. Tak až si to přečteš tak mi napiš:-)
Jednorožec:
Bílá srst,klapot koní
růže,lilie-to vše kolem voní.
Zář do tmy přináší,
světlo z rána donáší.
Hříva zlatá,ocas stejný,
zářící roh čarodějný.
Žnoucí oči,rychlé nohy,
a kopyta barvy duhy.
Nezvítězí žádná zlověst,
jednorožec není pověst!
Palomino-můj vysněný kůn
Když jsem byla malá,hrozně jsem chtěla koně.Ale máma mi ho zakázala.Pak jsme se odstěhovali na větší pozemek.Táta tu dobu na naší nové parcele něco stavěl.Vypadalo to jako nějaký větší domek.Ale pak tam navozil seno a nějaké hobliny.Nevěděla jsem co furt dělá.Pak jsme odjeli do jedné stáje ,kde bylo spoustu koní.A táta mi řekl,tak si vyber.Pořád jsem ho nechápala.A pak mi to došlo.Chtěl mi koupit koně.Bylo tam spoustu krásných koní.Ale jeden se mi líbil nejvíce.Byl to krásný palominký hřebeček.Pán,který statek vlastnil ,nám půjčil přepravník pro koně a vezli sme hřebečka domů.Pojmenovala jsem ho Gold,protože byl zlatý jako hvězda.Gold,můj vysněný kůn.
Duch koně
Jednou jsme s partou děti šli do lesa a najednou jsem uslišela šusteni.Myslela jsem, že je to srna nebo zajíc.V lese byly velke rokle od vody.Šli jsme se zeptat pana Pikerga jestli o tom něco neví.Řekl nam, že tu dřiv byl statek s koňmi.jeden kůň se zatoulal a farmář co tu ten statek měl ho šel hledat.Kůň se jmenoval Taur.Farmář ho tak pojmenoval ,protože když se narodil byl mohutný a silný. Farmář se šel podivat do lesa a Taura uviděl jak pije z potoku.V pravé ruce měl laso se smyčkou a v leve držel mrkev.Farmář se začal k Taurovi pomalu přibližovat.Taur se polekal, rozeběhl se do hlubokého lesa.Farmář ho sledoval,když se vyděšený kůň začal uklidňovat.To byla farmářova šance.Pomalu se vydal k němu.Ale Taur se opět polekal.Tentokrat byl ještě více polekaný než předtim. Farmář si uvědomil,že tím směrem ,kterym se taur vydal jsou tři obrovské rokle.Farmář se polekal.Rozběhl se za Taurem. Ale to už bylo pozdě.To byla poslední chvile, co farmář viděl mohutného hřebce v pohybu.Taur ukončil svůj život velkým mohutným skokem.Farmář se odstěhoval a koně prodal.Po tomto okamžiku už žádného koně videt nechtěl.Po nějaké době se psychicky zhroutil.Mocný,nadherný hřebec Taur ze zjevuje ve větru a v bouři.Občas,když pořádne veřite tak ho uslyšíte nebo dokonce i uvidite. ...Hradistko nad Mednikem-les skalky...
Každý rok jezdím na tábor do Heroutic.Třetí rok,když jsem procházela
stájemi,uviděla jsem krásného ryzáka,když se otočil,hned jsem si ho
zamilovala.Tento pětiletý ryzák se jmenoval Gejzír.Každý den jsem ho
navštěvovala a nosila mu dobroty.Později jsem zjistila,že Gejzír nemůže
jezdit,protože má nemocné chrupavky na nohou.Poslední den tábora se mi nechtělo
odjet a hned první den se mi po něm doma stýskalo.
Další rok jsem znovu jela do Heroutic a doufala,že tam Gejzírek bude,ale už když
jsem odjela z domova měla jsem divné tušení,že už tam není.Když jsem dorazila, ihned jsem běžela ke Gejzírovu boxu,on tam však nebyl.Prohlédla jsem všechny
boxy,ale Gejzíra jsem nenašla.Později jsem se dozvěděla to,co jsem
nechtěla.Začalo to takhle:V Herouticích byly velké závody a Gejzír byl v malém
boxe spolu s jiným koněm,kterého otravovali mouchy a stále se na Gejzu
tlačil,ale gejzír nebyl uvázaný ,a proto se zamotal do svého řetězu.A zlomil si
nohu.Po dohodě majiteli s lékařem,se rozhodli Gejzíčka utratit.Když už se skoro
uzdravil,zlomil si nohu a dokonce života by se kvůli ní trápil.
Byla jsem z toho velice smutná,ale na Gejzírka nikdy nezapomenu.V Herouticích
jsem si oblíbila jiného koně,bělouše CHARLIEHO,jenže ten byl za pár měsíců prodán do německa,teď mám nejradši poníka jménem Grošík a ten mi bude časem snad i patřit!
Adeluša =)
Příběh s koňmi
Moje láska ke koním propukla,když mi byly 3 roky.Tenkrát jsem poprvé seděla na koni na pouti.Byl to takový větší poník.Tenkrát jsem ještě koně ráda neměla.A tak mě mamka na koníka posadila a já jezdila do kruhu.Ten byl ovšem na 8 koní malý a tak se koně téměř kousali do zadku.No a mýho koníka právě nějaký kousl.On se začal vzpínat a "kozlovat".A já se jen držela křečovitě hřívy a mamka se snažila dostat přez zábradlí do kruhu,aby mně sundala.Než ke mně doběhla,tak kůň silně vykopl a pamatuji si že jsem letěla vzduchem a pak přistála koním pod nohama.Začali se vzpínat a pak …….Nevím.Víc znám jen z vyprávění.Pak se koně lekly a pár jich skočilo pryč.Ten chlap co je tam měl na starost je tam prý práskal bičem a plašil je.Pak se mamka odhodlala vlézt mezi běsnící koně a vytáhnout mě.Pak mě odvezla sanitka s těžkým otřesem mozku a zlomenou nohou do špitálu.Asi o rok později mi došlo,že koně miluju.Stále jsem rodiče přemlouvala na poníky na turistických jízdárnách, ale nepovolili.Bály se, aby se to neopakovalo. Jednou jsem jela s rodiči,to mi bylo asi 7 let na zimní rekreaci do Rokytnice nad Jizerou.Je tam statek Zlatá podkova.Tam se jim to líbilo a dovolili mi jet na koni.Jela jsem tam na valachovi Honzíkovi.Byl hodný,ale nechtěl klusat.Pak jsem jezdila po turistických jízdárnách a rančích.Pak jsem si v Praze našla jízdu za práci u koní.Tak jsem tam, chodila asi půl roku.Pak už ne.Znamenalo to v půl čtvrté vstávat přes všední dny,abych tam před školou vykydala,jít se domů osprchovat a ze školy rovnou tam,abych vyčistila koně,sedla,uzdečky a vzala je na pastvu.O víkendu ve 4.hodiny abych tam vykydala,nakrmila,vyčistila, vyčistila kartáče,a připravila koně na odpoledne.Pak rychle domů nasnídat a udělat úkoly,oběd a zase tam.Pořádně koně umýt,vyčistit a naleštit sedla.Kolem 2.hodiny se vyjelo na místo,kde jsem celé odpoledne vodila děti na koních.Pak kolem 19,hodiny jet do stáje,umýt koně od potu,vyčistit a rychle domů se vyspat.V neděli vstávat v půl čtvrté a nasnídat se,do stáje a opět,vykydat,někdy i dát koně na pastvu,pořádně umýt žlaby,vyčistit koně atd. atd.Tak až do 12.oběd a rychle zpátky.Kolem 13:00 se vyjelo na hyporehabilitaci.Cestu zpátky (asi 3 km) jsem mohla jet na koni.SUPER.Kvůli tomu jsem se dřela celý týden,kvůli půlhodince.Pak totéž co v sobotu navečer, rychle domů spát a v pondělí to samé.Takhle to šlo od července do května.Ráno vstávat a chodit do stáje za tmy a zimy,v dešti.A to jsem to měla od baráku 10 minut cesty.Nemyslete si,že je to nějaká krásná stáj.Je to betonový úkryt(stáje),kamenitý dvorek pro 9 koní asi 20x20m a těsně u silnice.Přes silnici byla tráva a tam jsme koně uvázaly k plotu a nechali pást.Za 3 měsíce jsem byla nevyspalá a nedávala jsem ve škole tolik pozor.Za 6 měsíců jsem řekla,že mi je špatně,abych se omluvila na víkend.Nadávaly.Ale povolily.Já od pátku večera téměř do pondělí rána spala v kuse.A v pondělí ráno opět do stáje.V tu dobu jsem byla šťastná.Byla jsem u koní a mohla i jezdit.Ale zanedlouho jsem onemocněla.Ráno,jako každé jiné jsem šla ke koním.Ale pak mi bylo tak špatně,že jsem nešla do školy.Ale ke koním jsem musela.Nemohla jsem zůstat doma.Prostě jsem si to nedovolila.Pak mě máma řekla,že zůstanu týden doma,ať si odpočinu.Byla jsem tak vyčerpaná a nemocná,že jsem neodporovala a šla si lehnout.Mamka zavolala ke koním,kde mně omluvila a přinesla dokonce 500,- kč jako omluvu za mojí nepřítomnost!Po týdnu jsem se vrátila ke koním,ale místo mě tam byla jiná holka.Řekla že je tu místo mě.Šla jsem za vedoucím a on řekl že je to pravda.A ať se k jeho koním nepřibližuji.Už sem nepatřím.Rozbrečela jsem se a běžela domů.Nemohla jsem překousnout,že už tam nepatřím.Ten půlrok tvrdé a namáhavé práce,za tu dobu jsem už bez těch koní, co tam byli nemohla být.Když dnes vídám holky co tam dělají,lituji je.Vím,že vstávají ještě dříve,jedou nočním autobusem aby byly v půl čtvrté u koní a vím,že stejně jednou už nebudou moc jít dál ani psychicky ani fyzicky.Jediná kladná věc je ,že mám díky tomuto půl roku dobrou fyzičku.Ale tento půlrok mi splývá.Nepamatuji si na zimu,Vánoce,narozeniny,známky ve škole,jestli byl nebo ne sníh.Jedině vstávání,radost,práce.Teď chodím do jedné moc pěkné stáje,kde se mi moc líbí.Tady se učím jezdit anglický způsob jízdy,teorii a parkur.Trenérka je moc hodná,přísná ale chápavá. Mají tu hezké koně a když se týden neobjevím nic se neděje.A díky tomu půlroku,který se snažím vymazat z paměti jsem se naučila se rozhodovat.Ještě před půl rokem jsem měla vlastního koníka.Ovšem před rokem nás porazilo auto.Jeho museli utratit a já vyvázla s roztříštěnou nohou.Myslím že tenhle příběh sem patří.I když už koníka nemám,někdy mi připadá jako by tu byl...
Securita
Security u nás v útulku stojí 3-tim rokem, přišla vyhublá, se špatnym zrakem, bez elánu. Již po prvním roce, bylo vidět značné zlepšení ( viz.foto). V roce 2004 jsme se rozhodly ji registrovat u AQHA Horse a nechat ji připustit vynikajícím hřebcem Peppy Golden Scooter z čehož pod ní stojí až neuvěřitelně klidné a poslušné hříbě Pocahontas Golden S, u které registr je ještě v řízení. Od jara 2005 byla klisna v lehkém tréningu a od srpna jsme ji nechali okovat a na zátěži lehce přidali. 8.9.2005 se účastnila poprvé Huberta ve Chvalkovicích, kde vynechali Halalí z důvodů velmi krátké brzdné trasy, jelikož ji její bývalá dostihová kariéra poznamenala a nehodlá po tak krátkém rozběhu zastavit. Na Huberta jela po kopytě 12km, odjela Huberta a pak opět 12km zpět. Dne 22.10.2005 jela Huberta v Hustířanech kam šla po kopytě 14km, odjela Huberta a o 4délky vyhrála Halalí a po kopytě šla opět zpět. Usuzuji, že má smysl této klisně se nadále věnovat, jelikož ji to nadmíru baví. A myslím že to dala všem dostatečně najevo(nebylo a není potřeba biče, ostruh či jiných donucovacích metod a dokonce byla na úplně volné otěži).